Citáty,aforismy,ale i vaše myšlenky a sny

Tak nějak - proč nesnáším "hrdinství"

O hrdinech

Země dávno ztratila jakýkoli náznak života. Veškeré rostliny do posledního plevele rozdupaly stejným dílem armády Dobra i Zla. Hordami vojáků udupaná, krví rozbahněná a ohněm sežehnutá půda nabyla hnědooranžové barvy. Kde kdysi bývaly hvozdy, čněly teď ze země jen napůl zuhelnatělé pahýly stromů, kde bývala jezera, byly vyschlé pláně. Kde býval život, byla nyní pouze smrt.
A přece.
Pevnost a Věž. Dvě poslední stavby na celém světě si stály na dohled. Dělila je jen v popel a prach proměněná planina. Dvě poslední stavby jako obydli nejmocnějších zastánců Temnoty a Světla. Obě prázdné. Obě bez života. Zato na planině bylo živo. Shromáždili se tam právě ti největší hrdinové všech ras a povolání. Stáli tam ti nejsilnější válečníci, nejmocnější mágové. Lidé, elfové – světlí i temní, trpaslíci, skřeti, trollové, nemrtví, démoni – dobří i zlí, draci... ti všichni se mezi sebou řezali hlava nehlava, bez milosti, bez soucitu.
Všichni?
Opodál bitvy stál muž oblečený do hnědé tuniky z hrubého plátna přepásané tenkým koženým opaskem, za kterým měl zastrčený krátký meč a nůž, dále do zelených kalhot, vysokých kožených bot a zelené kápě. Přes rameno měl koženou brašnu. Stál, mlčel a pozoroval dění před sebou.
„Buďte zdráv.“ Ozvalo se náhle ze jeho zády. – Za jeho zády? Za jeho zády se ozvalo pouze „buď...“, když nově příchozí říkal „...te zdráv“ stál mu již muž tváří v tvář. Se zbraní v ruce a ve střehu.
Několik vteřin ticha si nově příchozího prohlížel. Člověk, muž, už postarší. Špinavý bílý hábit, přes něj temně zelený plášť s kápí. V ruce hůl – evidentně magickou. Jinou zbraň u sebe neměl. Hůl stačila. Hůl a jeho oči. Oči, které odzbrojovaly.
„Omlouvám se.“ Zašeptal muž nově příchozímu a sklonil meč. „vyděsil jste mě. Ať jste i vy zdráv.“
Nově příchozí pokýval hlavou, popošel pomalu a naprosto neslyšně několik kroků a postavil se vedle muže v hnědé haleně. Oba pak pozorovali scenérii před sebou.
„Kdopak jste, smím-li se ptát?“ prolomil muž mlčení, když se potichu optal nově příchozího.
„Jsem Druid.“ Odpověděl rovněž potichu nově příchozí. „myslím, že už to může být i mé jméno. A vy – smím-li vědět.“
„Hraničář. Rovněž může být mým jménem.“
Dál mlčeli a pozorovali. Upoutal je úchvatný souboj světlého elfa v jistě neuvěřitelně lehké zbroji, ozbrojeného štíhlým obouručním mečem a temné elfky oděné do černé kůže pobité, jak jinak, černým železem. V rukou držela dva tesáky.
Jejich souboj připomínal ze všeho nejvíc tanec. Zběsilý, ladný, nabitý energií – úžasný. Jistě se spolu už nejednou střetli ve stovkách bitev, které změnily tuto zemi v poušť, protože už navzájem znali své způsoby boje. Krok za krokem tančili svůj tanec smrti v rytmu, jenž si oni sami navzájem udávali svými zbraněmi. Dnes už snad naposledy.
„Prý jsou nesmrtelní.“ Opět promluvil Hraničář. „A přitom, jich nikdy nebylo víc, než lidí. Nechápu to.“
Druid mlčel. Každý druid vždycky nejdřív nějakou chvíli mlčel, než odpověděl. I tenhle nakonec odpověděl.
„Nikdo a nic není nesmrtelné. Žádný elf, temný, světlý, ani lesní, nikdy nebyl starší než některé stromy, které jsem znával. Co neumírá nežije. Ty pověsti se šíří, protože snad žádný elf nezemřel stářím. Většinou padl v souboji se Zlem. Nebo Dobrem, samozřejmě. A proč jich bylo vždycky tak málo? Inu, především protože se opravdu hodně věnovali svým bojům, takže jednak hojně umírali a pak také jim zbývalo málo času na lásku.“
Další chvíli ticha, než si Hraničář srovnal v hlavě nové vědomosti.
„Jak prosté.“ Zhodnotil nakonec s povzdechem.
Dál pozorovali bojující. Oba svorně zvedli hlavu, když se nad nimi ozval hromový řev. Dva draci, černý a stříbrný, v jednom klubku se kousali a škrábali. Dvě nádherné bytosti, ztělesnění dokonalosti a krásy odrážející hloubku jejich duší. Oba jistě tisíce let staří, oba jistě plni vědomostí a moudrosti, o kterých by se komukoli jinému mohlo jen zdát. Zaklesnutí do sebe pláli vzájemnou nenávistí a touhou zabít.
Stejná touha zabít plála z do železa zakutého paladina probíjejícího se svým kladivem skrz hordu nemrtvých k jakési zjevně nemrtvé potvoře vzešlé nejspíš z temného elfa. Potvora sama, ač magií oživená sama ji neovládala. V obou rukou třímala bohatě zdobenou sekeru. Netrvalo dlouho a oba se srazili ve smrtonosném boji. Oči a sekera nemrtvé obludy v tom střetu rudě zaplály. Oči a kladivo paladina zaplálo čirým zlatem. Nezpůsobila to žádná víra, paladin ostatně už dávno v nikoho a nic nevěřil. Byla to magie. Obyčejná, surová magie.
„Jak jste se sem vlastně dostal, Druide – smím-li vědět?“ Hraničáři se nechtělo mlčet, už dlouho nepotkal nikoho blízkého. Druid ovšem dodržel tradiční chvíli ticha, než odpověděl. Jemu se, jak se na úctyhodného druida slušelo, ochotu do rozhovoru skrývat dařilo.
„Inu – když shořel poslední hvozd, zůstal jsem s několika kolegy bez domova. Potkali jsme tehdy skupinku dobrodruhů, co šli zabít nějakého nekromanta. Přidal jsem s k nim jako jediný.
Je to zvláštní, ale už když jsem se tehdy s přáteli loučil, bylo to, jako bychom se loučili navždy. Už nikdy jsem nikoho z nich neviděl.
Toho nekromanta jsme nakonec zabili a jeho věž srovnali se zemí. To všechno magicky samozřejmě.
Pak jsme se toulali divočinou a lovili temné tvory. Nakonec nás – ty, co přežili, přitáhla Věž. Jako můry.
„Věž a Pevnost.“ Zašeptal Hraničář. „Přitáhly úplně všechny. Přesně jste říkal – jako můry.“
„Jak jste se sem dostal vy?“
Pro tentokrát se odmlčel Hraničář, když se nechal ovládnout vzpomínkami.
„Býval jsem hraničář na hranici s Temnou říší. Byl jsem už u prvních šarvátek. Když přitáhly armády, dělal jsem jim průzkumníka před bitvou a medika po bitvě. Ani nevím, kolikrát jsem utíkal, když Temní plenili naše tábory. Nakonec mě, jako můru přitáhla tahle Věž. To tady ještě byly armády. To tady ještě bývali lidé.“
Druid, jak už to druidové vůbec dělávají, mlčel. Díval se.
Na trpaslíka byl velice statný, vždyť měl skoro půl druhého metru. Jeho soupeř, troll, měl ovšem metry nejméně čtyři. Troll bojoval obrovským kamenným kyjem, trpaslík sekerou. Trpaslík byl zakovaný do železa, troll měl jen bederní roušku. Trpaslík bojoval po trpasličím způsobu, urputně, sveřepě, neústupně, troll bojoval po způsobu trollím, bezhlavě.
Oběma nad hlavami létala kouzla, která po sobě metali dva kouzelníci. Jeden celý v bílém, druhý celý v černém. Už ani negestikulovali, jen stáli v majestátní póze s rozpaženýma rukama, s holemi v rukou. Jen silou vůle po sobě metali blesky a ohnivé koule a jiná smrtící kouzla, která se tříštila o jejich magické bariéry. Tříštila se a vybíjela do okolí, které měnila a přetvářela do bizardních podob.
„A proč vlastně nejste tam s nimi?“ tentokrát to byl Druid, kdo se ptal.
„Jak jsem řekl, zkoumal jsem terén před bitvou a léčil zraněné po boji. I když s tím mečem docela umím zacházet nikdy jsem se boje neúčastnil. To oni, oni jsou hrdinové.“
„Zabiješ-li jednou, jsi vrah...“ začal Druid, ale zbytek přísloví už říkali společně
„... zabiješ-li desetkrát, jsi zrůda, zabiješ-li stokrát – jsi hrdina.“
„Zvláštní.“ Zapřemýšlel Hraničář. „Vždyť já jsem vlastně nezabil nikdy a nikoho.“
Druid uznale pokýval hlavou, ale mlčel. Promluvil Hraničář.
„Proč nebojujete vy? Smím-li se ptát.“
Ticho a pak odpověď.
„Vždyť ani nemám jak. Co tady zmůže moje magie? Život s ní nikomu nedám, a poslední nemrtvý, kterého bych mohl zbavit jeho prokletí, pohleďte, právě padl.“
„Dneska to skončí, že?“ zhodnotil situaci na bojišti hraničář. Jakoby na potvrzení jeho slov se z nebe hřmotně zhroutili oba draci. Mrtví. Mágové vyčerpáním zestárli o tisíc let a nyní se už jen ztěžka opírali o své hole. Umírali. Troll zhasnul zmožený trpasličí sekerou přesně tak, jak žil. Bezhlavý. Trpaslík věnoval padlému soku několik chvil tiché úcty. Byly to chvíle poslední, protože jich využila temná elfka a zabila ho zezadu. Její původní soupeř se tou dobou opodál loučil se životem. Zhasínali i další, dobří i zlí, všichni bez rozdílu se hroutili k zemi. Umírali.
„A co myslíte, vyhraje Dobro, nebo Zlo?“
Druid se, a byl to na druida velký projev otevřenosti, lehce pousmál.
„Toť otázka. Pohleďte kolem, co zbylo z téhle země. Zlo už zvítězilo dávno.“
„Takže jsme vlastně prohráli.“
„Ó ano, prohráli jsme. Už jsou to roky, co jsme prohráli a Zlo oslavilo triumf. Už jsou to roky. Slibuji vám ale, že nakonec zvítězí Dobro.“
„Nerozumím.“ přiznal popravdě Hraničář.
Druid se zatvářil tajemně a vědoucně, a pokynul Hraničáři hlavou.
„Pojďte se mnou a pochopíte.“ Řekl potichu a pomalu vyrazil. Hraničář se držel uctivě půl kroku za ním. Poslouchal Druidův monolog a rozhlížel se po cestě, kterou šli. Přímo mezi mrtvolami velikých a mocných hrdinů. Díval se na jejich bezduchá těla a přemýšlel, jaká asi měli jména. Druid zatím řečnil.
„Zlo zvítězilo a dosáhlo svého. Elfové, lidé, trpaslíci, všichni jsou vyhubeni. Celá země je znečištěná magií. Jak už je to dlouho, co jste viděl nějaké obyčejné lidi? Ne vojáky, nebo dobrodruhy, ale obyčejné lidi, kteří by obdělávali svá pole a chovali dobytek? Loni během podzimu armády vyplenily všechny vesnice, vybraly všechny sýpky do posledního zrníčka obilí. Obyčejní lidé většinou nedožili konce roku, pokud nevzali cepy a vidle a nepřidali se k armádám.
Kolik jen naše slavné civilizace přestály katastrof, epidemií a jiných nebezpečí. Nakonec jsme se zničili sami navzájem. Je konec lidí, elfů, trpaslíků a vůbec všech národů, které známe. Díky hvozdu za to!“ Druid pokleknul. Když Hraničář došel vedle něj, zjistil, že druid klečí u malé tůňky. Spíš pramínku. Pokleknul vedle Druida a na jeho pokynutí se pozorně zadíval na bahnité dno.
„Co to je?“ otázal se na ošklivé hnědé brouky ryjící bahno.
„Život.“ Odpověděl Druid a jeho hlas přetékal něhou a láskou, kterou Hraničář nikdy nepoznal. „Všichni si myslí, že s nimi skončí veškerý život na téhle zemi, že s nimi zemře úplně všechno, ale život usmrtit nejde. Znovu se zrodí, až tohle všechno skončí, znovu dá vzniknout těm nejroztodivnějším rostlinám a živočichům, jimiž znovu pokryje celou zemi.“ Druid vstal, Hraničář také. Stáli teď vedle sebe a hleděli k obzoru. Hleděli na východ. Náhle se mezi mraky prodral paprsek slunečního světla a dopadl na Druidovy ruce svírající hůl. Ruce samy začaly zářit. Druid potichu, monotónně odříkával prastarou modlitbu a Hraničář ho pozoroval s nábožnou úctou. Náhle z hole vytryskl směrem vzhůru sloup světla, který prorazil hradbu olověných mraků a rozehnal je do všech stran. Právě svítalo. Hraničář si uvědomil, že země pod jeho nohama se pohybuje. Hbitě uskočil a podíval se, co se děje. Hůl zapouštěla kořeny. Vzápětí z ní vyrazily větve, z nich listy. Druid pustil hůl a o několik kroků ustoupil. Během minuty stál před nimi nádherný vzrostlý dub. Hraničář i Druid stáli opět vedle sebe a s nábožnou úctou jej pozorovali. Druid znovu promluvil.
„Svět lidí skončil, bratře, a co byli lidé? Popel prach. Přijdou noví tvorové, kéž mají víc moudrosti, než jsme měli my.“ S tím vytrhl Hraničáři nůž z opasku a než stihl Hraničář jakkoli zareagovat, bodl se jím přímo srdce. Mohl se jen dívat, jak Druid umírá.
Pochopil.
Dlouho se díval na pole pokryté mrtvolami hrdinů, jejichž jména neznal. Hrdinů, jenž konali velké činy ve jménu Dobra a Zla. Velké činy, které je samotné přivedly do záhuby.
Dlouho se pak díval na brouky ve studánce mezi kořeny dubu. Na brouky, kteří tam na bahnitém dně dost možná sváděli boj o přežití, daleko tvrdší a krutější než ten, který lidé prohráli.
Pak se posadil mezi kořenu stromu, o jehož kmen se opřel a díval se na Slunce putující po nebi očištěném Druidovým kouzlem.
Pak si přeřezal žíly.
Tiše děkoval za možnost dožít se tak velikých věcí. Ne z rukou hrdinů, kteří by si jistě zasloužili mnoho písní dlouho žijících v paměti lidí, kdyby zůstal někdo, kdo by si pamatoval, ale z rukou samotné přírody. Viděl milion smrtí, viděl dvacet let umírání a teď se on jediný dožil zrození nového života.
Života, který se zrodil ze samotné Smrti.

Příroda je život sám....
Mnozí "důmyslní" lidé mají velkou radost z toho, že prý se člověk vždy víc a více od přírody emancipuje. Vzdalování se od přírody by bylo fyzické chřadnutí, úplné odloučení byla by smrt lidí!

"Příroda dala člověku rozum, aby se jí bránil, a srdce, aby se jí neubránil."

Moc krasne,ale to uz jsem ti psala,kdyz si mi to poslal na email,jsem rada,ze to prezentujes i tady

Jsem tím teď zrovna myslel něco trochu jiného...
Ti hrdinové, kteří se tam bijí jsou právě ti, které tolikrát obdivujeme. Každý z těch dobrých by nám vysvětloval, že bojuje za nějakou pravdu, za "velkou věc", za svobodu, lidi a kdo ví, co ještě, ale který z nich by si na ty obyčejné lidi vzpomněl? A i kdyby kterýkoli z nich přežil, jak dokázal by zorat pole, nebo podojit krávu?

Nesnáším pohled na hrdiny kráčící vpřed tři kroky před armádou, protože všichni koukají právě na ně a nikdo na lidi za ním a při tom, jsou to právě ti obyčejní lidé, na které doma čekají ženy a děti a nesklizená pole. A kdyby jen trochu záleželo na těch lidech, tak žádná válka není.
Hrdina je ten, který žije z válek a i když se diváka snaží přesvědčit, jak ji nenávidí, lže sám sobě, prootže bez svého meče by nebyl vůbec nic.

Já vím, že to zní šíleně od bushiho, ale ráj na zemi nastane až padne poslední ozbrojenec, až zrezne poslední zbraň...

přidám dva texty

Nightwish
10th Man Down

Dnes jsem zabil, byl sotva kluk
Osm před ním, všechny jsem je znal
Na polích umírající přísahy:
Všechny jsem je zabil, abych zachránil sám sebe

Osvoboď mě, Vykrvácej se mnou, Ó ne
Jeden po druhém, Padneme, padneme
Vytáhni zásuvku, Ukonči bolest, Běž a bojuj za svůj život
Pevně se drž, tohle není můj boj

Odnes mě z této války
Není pro mě, je kvůli tobě
Ďáblova chvíle, má věčnost
Dovoluje ti zabít, abys zachránil sám sebe

Osvoboď mě...

"Závidím těm devíti životům, které mi udělaly peklo
Mou cestu tvoří jejich roztrhaná těla
Člověk člověku, voják vojáku, prach prachu
Nazvi mě zbabělcem, já už to ale vícekrát nedokážu"

Doma na mě čekají
Žijí s odvrácenýma očima
Byli první, které jsem uviděl
Jsou to ti poslední, kteří vykrvácejí

"Nejvyšší vrchol je, když vše krásné zemře
Vládcův nástroj, knězova omluva, tyranovo potěšení...
Já sám, velký bílý lovec
Budu pochodovat dokud mi úsvit nepřinese odpočinek
Desátý patriot na šibenici!"

Osvoboď mě...


Jaromír Nohavica
V tom roce pitomém

V tom roce pitomém
kdy přišlo příměří
seděli pod stromem
opilí žoldnéři
opilí žoldnéři
prý tuze nábožní
smažili k večeři
karase na rožni

A co teď žoldnéři
co vlastně umíte
zabít a udeřit
obírat zabité
ládovat kanóny
a kecat o právu
rozdupat zákony
vykonat popravu

Pít krev jak upíři
lámat a drtit
zabít a zamířit
ve jménu smrti
kurvit se s kurvama
a chlastat kvas
těmahle rukama
polámat vaz Je konec pranice
špatně jdou obchody
namísto žranice
udice do vody
sedíte pod stromem
myslíte na grešli
v tom roce pitomém
kdy války odešly

A co teď žoldnéři
co bude s vámi
bušíte do dveří
jste ovečkami
bušíte na branky
že někdo přijde
nenechat beránky
zahynout v bídě

Beránku žoldnéři
z ruky krev kape ti
nikdo ti nevěří
jsi navždy prokletý
je konec pranice
ale ať ztratím
chcete-li zabít se
navzájem platím

Cha Kun: Hrdina je ten, který žije z válek a i když se diváka snaží přesvědčit, jak ji nenávidí, lže sám sobě, prootže bez svého meče by nebyl vůbec nic.


Pak se ovsem nediv, ze stoji predevsemi, kdyz bez mece a valky nemuze zit -jde o uhel pohledu. Pro tebe tam stoji aby byl viden, protoze si neco prede vsemi dokazuje. Pro me tam stoji, protoze chce byt prvni na rane, protote v prvni linii je nejvetsi sance zemrit a byt pri tom viden - zemrel jako valcenik a ne uslapan valicim se davem vojaku. Pro mne hrdina stoji a je majak ktery predstavuje ostri co chce setnou protivnika jiz v prnim okamziku.
Jde o uhled pohledu. Muj je takovy...

respektuju tě...
vidím to jinak

Hrdina umírá jednou, zbabělec tisíckrát.

Ja vim zhruba jak jsi to myslel,ale me proste zaujal tvuj pribeh z jine strany.....mozna proto,ze je rozdil mezi hrdinou a hrdinou....pro kazdeho je hrdina nekdo jiny!!!S jinyma vlastostma,bojujici za jinou vec!!!To je hrozne diskutabilni.......a my dva se na tom urcite neshodneme....promin.

proc se omlouvas? jsem napsal neco s cim jsem se chtel s vami podelit. pokud mas jiny nazor svet se nezbori a ja taky ne.

to nebylo k tobe ale k Jardovi

Mattaku rozuměj - poslední dobou mám ty zkušenosti, že když někdo něco řekne, všichni to pochopí úplně jinak. Upřímně řečno, začínám si myslet, že nejlepší způsob jak něco říct, je začít povídat úplně něco jiného, co s tím původním absolutně nesouvisí...

No... tohle sem tak úplně nepatří, ale hodila by se mi nějaká stručná kritika...

Militia Christi

Když mohamedáni přitáhli k majestátním hradbám křižáckého hradu, vlajky na jeho hradbách vlály hrdě a odhodlaně. A stejná byla i nálada uvnitř hradu. To ještě měli rytíři dostatek vody i jídla.
„Odtáhnou!“ hřímal velitel z okna své komnaty na rytíře shromážděné na nádvoří. „A jestli neodtáhnou, tak je poženeme, jako psy!“
Dav pod oknem řičel nadšením.
Když se velitel hradu otočil zpátky do místnosti, střetnul se s tvrdým, chladným pohledem správce hradu. Ten pohled mnohé napovídal.
„Voda?“ zeptal se velitel stroze.
„Týden, pane, pak musíme snížit příděl. A deset sudů vína.“ Odpověděl stejně stroze voják.
„Jídlo?“
„Čtyři dny, pane. A koně.“
Velitel zavrtěl hlavou.
„Koně sníst nesmíme, je to naše největší síla.“
Voják neodpověděl...
Když odešel, věnoval velitel svou pozornost poslední osobě v místnosti. Mladé páže, sotva dospělý chlapec, seděl na židli u zdi a planoucím pohledem sledoval svého pána. Byl tak zapálený pro svou víru – pro svou svatou věc – pro svou svatou válku. Skálopevně věřil, že bojuje proti barbarským zrůdám, které pijí krev panen a při svých obřadech páchají nezměrná zvěrstva. Byl přesvědčený, že svým mečem očistí tuhle nevlídnou zemi a rozšíří tu Boží jméno a lásku. Velitel ho pozoroval unaveným, ale přísným pohledem a vzpomínal na své dávné mládí, na svůj zápal. Na zápal, který právě tato horká země sežehla na prach.
Beze slova opustil místnost.
Druhý den dorazily nevěřícím posily. Náhle jich bylo dvakrát tolik.
Velitel to pozoroval z hradeb. V duchu odhadoval a počítal, jakou přesilu má nepřítel. Při tom si prohlížel nádherné stany z hedvábí, bohatě vyšívané. Prohlížel si nádherné prapory vlající nad táborem. Jeho pohled sklouznul k jednomu z praporů vlajících nad hradem. Hrubé a drsné plátno zažloutlé po letech války neslo hrdě a sveřepě kříž. Symbol lásky a pochopení.
„Neodváží se na nás!“ zakřičel na své muže shromážděné přímo pod ním. „A jestli ano, tak je poženeme! Bůh si to žádá!“
Dav opět nadšeně křičel.
Den poté Arabové zaútočili. Bojovalo se přes půl dne, než se obráncům podařilo útok definitivně odrazit.
Po dlouhé době se velitel na děkovné mši modlil opravdu upřímně. Už znal sílu nepřítele, už věděl, že jeho jediná naděje tkví ve víře a odhodlání jeho mužů. Když po skončení mše procházel mezi řadami křižáků díval se do jejich sveřepých, zarostlých tváří a přemýšlel, který z nich ještě bojuje z víry v dobrou věc. Jistotu měl o jediném muži – chlapci jdoucím krok za ním. Kam se ze srdcí válečníků vytratilo poselství kříže se ptát neodvážil.
Další den snížil příděly jídla na polovinu.
Arabové se rozhodli hrad oblehnout a obránce vyhladovět. Přesně toho se velitel hradu nejvíc bál.
Dny plynuly v čím dál víc dusivém napjetí. Jídlo pomalu ubývalo až došlo úplně.
„Dej nám koně, pane!“ volali rytíři pod oknem velitelovy komnaty. Ta tam byla jejich křižácká hrdost, po týdnu hladovění se z pyšných rytířů stala divá zvěř.
„Dej – nám – koně! Dej – nám – koně!“
Skandování doléhalo na velitele jako beranidlo. Přecházel po místnosti s rukama za zády a pohledem upřeným do země. Páže ho sledovalo napjatým pohledem.
„Pane! Bůh nás přece neopustí, musíme vydržet!“ Vyjeknul mladík v zoufalé touze neztratit své sladké iluze.
Velitel ho probodnul pohledem, před kterým by ustoupil i kámen. Pak se odhodlal a přistoupil k oknu. Dav jako na povel ztichnul. Těžké hrobové ticho trvalo dlouhé tři vteřiny.
„Boží bojovníci!“ Oslovil své muže majestátním hlasem. „Přišel náš velký čas! Čas, kdy si každý z nás svou obětí vyslouží své místo na nebesích! Zahoďme svou pýchu a obrňme se pokorou! Snězte, co najdete, ale koně nechte být. – Ještě tři dny. Kyrie eleison!“
Dav vteřinu mlčel, než odpověděl sborovým.
„Krleš!“
Velitel se odvrátil od okna došel ke stolu. Chtěl si sednout, ale na místo toho se do židle zdrceně zhroutil. Instinktivně sáhnul po knize, která ležela přímo před ním. Kromě něj uměl v celém hradu číst jen kněz a ten ještě jenom latinsky. Velitel uměl číst i řecky. A četl mnoho knih od mnoha křesťanských, arabských i řeckých mudrců a filosofů. Věděl, jak nesmírně vzdělaní a moudří jsou jejich nepřátelé a nepřestával je za to obdivovat. Znal jména jako Aristoteles nebo Platón, která nikomu v hradu nic neříkala. Četl díla Františka z Asisi a mnohých dalších a přece se ze všeho nejraději vracel k jediné knize. Knize, které se naučil hledat útěchu a pohlazení ve světě krutosti a zloby. Otevřel Nový zákon a instinktivně pohladil stránku... začetl se.
O dva dny později stál dav pod oknem znovu. To už došla i voda.
Velitel znovu přecházel po místnosti pod vyděšeným pohledem svého pážete. Oba hladověli i žíznili stejně jako každý jiný voják, tak proč oni jediní si uchovávali alespoň špetku lidské důstojnosti. Snad jen, že páže bylo příliš mladé a velitel příliš starý.
O dvě minuty později stál zase v okně. Ale teď už nehledal slova povzbuzení, už nehledal naději. Už hledal jen smíření.
„Modlete se, křesťané, protože teď už nám pomůže jen zázrak.“ Zahučel temně do ticha, které se rozhostilo s jeho příchodem.
„Koně jsou vaši.“ Dodal rezignovaně a odvrátil se.
Ucítil na sobě pohled svého pážete. Zvednul hlavu a podíval se do jeho očí. Byl v nich strach, rozčarování – nejistota.
V tu chvíli se rozlétly dveře. Oba muži k nim instinktivně vzhlédli, velitel sáhl po meči. Stál v nich ale jen kněz. Byl upocený jako obvykle, ale teď měl navíc i vytřeštěné oči.
„Pane, rychle – to musíte vidět!“ zasípal udýchaně.
„Co se děje? Mluv!“
Kněz zalapal po dechu.
„Pojďte a uvidíte. To se nedá popsat.“
Velitel zavrčel a pokynul pážeti. Oba následovali kněze. Ten je vedl přímo do hlavní věže. Když doběhli až na cimbuří ukázal kněz směr a zlomil se v pase v marné snaze popadnout dech. Velitel i páže upřeli zraky určeným směrem.
„Bože na nebesích.“ Vzdychli svorně při pohledu na temné olověné mraky valící se nízko při zemi.
„Za celých šestnáct let v téhle zemi jsem tu nepotkal déšť a tohle bude bouře jako hrom.“
Dodal přerývaně kněz.
„Toho musíme využít.“ Zašeptal velitel a rázem se probral z překvapení.
„Kolik máme času, než se to přižene?“ vyrazil na kněze.
„Víc než hodinu, snad dvě, pane. Nevím, jak rychle mraky postupují.“
Velitelovy rysy ztvrdly.
„Muži jsou zabraní do jídla, na nebe ani nepohlédnou. Za dvě hodiny budou najezení, budou při síle. Otče, připravte si kázání – tuhle bouři prohlásíte za Boží hněv seslaný na bezvěrce. Až zaprší ochladí se a na to jsme zvyklí my a ne oni. Běžte se najíst a připravte se oba – půjdeme do útoku . Probijeme se.“
Mladíkovi i knězi se u jídla třásly ruce a drkotaly zuby, že byl sotva schopen pozřít sousto. Velitel nejedl vůbec. Sledoval z okna valící se mračna.
Čas nadešel.
Kněz v obřadním rouchu, přes které měl kroužkovou košili s křížem v rukou a mečem za pasem, vyšel ven. Velitel i páže šli bok po boku krok za ním.
„Křižáci!“ zahřměl kněz, čímž upoutal pozornost válečníků. „Boží bojovníci! Už jste obětovali všechno, co jste jen měli, včetně svých vlastních koní! Modleme se a Bůh nás vyslyší. Tady a teď! Poklekněte a skloňte hlavy. Modleme se, bratři.“
Křižáci uposlechli. Kněz pomalu odříkával modlitby a hleděl při tom k obloze. Během několika minut se zatmělo. Vojáci začali zvedat hlavy k nebesům.
„Hleďte, Boží bojovníci, Bůh vyslyšel naše přání a seslal na bezvěrce svůj hněv! Jděte ve jménu Božím a pobijte ty psy!“ zvolal kněz a jako na povel se mohutně zablýsklo a vzápětí zahřmělo tak silně, až se třásla zem. Muži v úžasu vstávali.
„Bůh si to žádá!“ zařval velitel, jak nejsilněji mohl. Jeho hrdo se svíralo strachem.
Vojáci se začali hrnout k bráně. Zachvátilo je fanatické nadšení. Rozrazili bránu a vyvalili se před hrad, kde se začali šikovat.
O několik minut stáli později stála armáda připravená. V arabském táboře zatím zavládl poplach.
Velitel stál uprostřed vojska, po pravé ruce páže, po levé kněze.
„Si deus nobiscum, qui contra nos!“ zahřměl a muži mu odpověděli řevem.
„Deus vult!“ přidal se kněz a muži zařvali ještě hlasitěji.
Začalo hustě pršet.
Křižáci jako by tím deštěm ožili, za to nepřítel byl v šoku.
Velitel viděl jak proti nim vyrazil pluk lehké jízdy. S úlevou si uvědomil, že protivník se rozhodl posílat jednotky postupně v naději, že zatím stihne připravit zbytek k účinné obraně.
Pozvedl meč a dal pokyn k pochodu. Křižáci vyrazili jednotným krokem. Jako hradba z ledu.
Na velitelovo znamení kněz pozvedl obě ruce a majestátním hlasem začal odříkávat otčenáš. Všichni vojáci včetně velitele ho následovali.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,“ velitelův majestátní hlas přešel ve zrůdný chropot.
„přijď království tvé,“
„Jen počkejte, zkurvysyni.“ Zavrčel v pauze při pohledu na valící se lehkou jízdu.
„buď vůle tvá“
„Bastardi zatracený.“
„jako v nebi, tak i na zemi“
Jízda narazila do křižáků, jako do zdi. Nedokázala zastavit jejich pravidelný sveřepý krok. Nedokázala ho ani zbrzdit. Křižáci dál pochodovali jako v transu. Prostě jen šli a modlili se. Modlili se a zabíjeli.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
„Tu máš, grázle!“ zaryčel velitel a bodl mladého Araba přímo do jeho krásného obličeje.
a odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům
Velitel se ohlédnul po pážeti. Uviděl, jak mladík bledý jako stěna oči vytřeštěné hrůzou ťal po krku koně, který na něj dotíral a vzápětí po druhé do jezdce, kterého kůň nesl. Pak se pozvracel.
To ho probralo.
a neuveď nás v pokušení,
„Pane Bože, do čeho jsme se to namočili.“
ale chraň nás od zlého.
„Co je tohle za šílenství“
Neboť tvé je království i moc i sláva navěky
„Co tady, u všech čertů, dělám?“
Amen
„Kurvaaa!“

O dvě hodiny později bylo po všem. Vítězstvím opilí vojáci vrazili do tábora, kde se opili nejlepším arabským vínem a začali plenit. Rvali na kusy překrásné stany, rozbíjely úžasné skleněné poháry a porcelánové vázy, pálili bohatě vyřezávané truhly, aby se dostaly k pokladům uvnitř – bohapustě kleli, když uvnitř nenašli zlato ale spálené spisy.
Namísto mraků se na nebi válel těžký dusivý dým. Dým a atmosféra šílenství.
Jediný kdo to nevnímal, bylo páže. Mladík se proplétal táborem jako v mrákotách. Hledal svého velitele. Instinktivně ho hledal ve stanu velitele bezvěrců a taky ho tam našel. Jako povodeň vrazil dovnitř a zvolal:
„To je úžasné, to je přece zázrak...“ víc neřekl. Zarazil ho pohled na velitele sedícího na vyřezávaném trůnu. Byl bledý jako smrt a vytřeštěnýma očima hleděl na své třesoucí se ruce. Byly celé od krve.
„Co jsme to za lidi?“ Zašeptal a v jeho hlase nebylo nic, jen nevýslovná hrůza.
„Co jsme to za lidi...“

zajimave a dosti realisticke, tak jako v tech dobach "lide" zili.

moc dobré...
s celým tím podtextem a reáliemi... MOC FAJNÉ!

Helejte doporučuju zpřísnit hodnoení - jednak to nevypadá pravdivě a druhak riskujete, že vám sem občas hodím další

"Dokud není všechno ztraceno, není nic ztraceno!"

"Soustřeďte se na to, kam chcete jít, nikoli na to, čeho se bojíte."

"Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš. I v slzách je síla, tak jdi a žij."

"Stáří je smutné. Ne proto, že přestávají všechny radosti, ale proto, že přestává naděje."


.

Lao-c´:
"Moudří vynikají, protože vidí sami sebe jako součást celku. Září, protože nechtejí oslnit. Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání. Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou, ne v jejich názorech. Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi."

zajimave

Lidé jsou andělé s jedním křídlem. Proto musí být dva aby se mohli obejmout a vzlétnout.

Potkala láska přátelství a zeptala se:
"Proč jsi na světě Ty, když jsem tu já?"
Přátelství se usmálo a odpovědělo:
"Abych dávalo smích tam, kde Ty zanecháš slzy."

Tyhle dva mám moc ráda.... Já osobně...

Jen jeden div je větší než moře, a tím je nebe. Jen jeden div je větší než nebe, a tím je nitro lidské duše.

Sláva je prchlivá, ale průměrnost je věčná...
Napoleon Bonaparte